Určitě to znáte. Od mala Vám do hlavy vtloukají, že je potřeba, abyste se učili nějakému cizímu jazyku – nejčastěji angličtině (nebo dříve také ruštině). Důvody jsou různé – od často používaného hesla – kolik jazyků umíš, tolikrát si člověkem až do logického argumentu, abyste se v tom světě domluvili, event., že angličtina je jeden z nejpoužívanějších cizích jazyků. Každý bod má určitě něco do sebe. A tak nastává okamžik, kdy se jako malí začnete tu angličtinu učit. Nejdřív na základní škole, potom na střední a nakonec možná v nějakých jazykovkách.
Když se zadaří, tak v průběhu života dostanete angličtinu nějakým způsobem pod kůži a dokážete vcelku zdatně komunikovat, číst, psát. To je nepochybně ta světlá stránka studia jazyků. Po všech těchto pozitivech musí nutně nastat nějaké ALE. To je přesně moment, kdy jedete někam do ciziny s tím, že se dorozumíte a vyřešíte veškeré náležitosti, ale ono to najednou nejde. Teď opravdu nemám na mysli moment, kdy jste zanedbali hodiny správné výslovnosti. Naopak. Jedete jednoduše do oblasti, kde se prostě jinak, než tamní řečí nedomluvíte.
Krásným, a především z praxe uvedeným, příkladem je oblast Galicie – městečko Coruna. Říkáte si, že ve Španělsku přece toto nehrozí. Omyl. V této oblasti je téměř nemožné domluvit se jiným jazykem než španělštinou. Je opravdu jedno, jestli se na cestu do práce ptáte mladého Španěla, nebo postarší Španělky. Výsledek je z 98% stejný.
Horší varianta nastává, když do Coruni jedete například na několikaměsíční stáž a nemáte ubytování. Ok, můžete brouzdat ještě z Čech po netu, kde jsou z drtivé většiny inzeráty ve španělštině. A ono, i kdyby byly v angličtině, tak to nic nemění na tom, že na dálku těžko něco vyřešíte. Hlavně komu by se chtělo domlouvat si ubytování na bytě s tím, že neví, jestli si sedne se spolubydlícími. Takže nastává situace, kdy je potřeba si v tomto konci světa najít bydlení. Jenže jak na to? Jednou z možností je, se naučit základy španělštiny dříve, než se rozhodnete vyjet. Pokud toto neklapne, tak Vám nezbývá nic jiného, že tam prostě dojet, hledat po sloupech nápis „piso“ a zároveň někoho, kdo umí alespoň základy angličtiny. Důvod je prostý – když se Vám podaří najít ty „dvouprocentní“, tak je jednoduše vytáhnete k tomu inzerátu a poprosíte, aby Vám ukázali kde se dané „piso“ nachází. Můžete nasadit také „upper level“. Ten spočívá v tom, že dotyčného poprosíte, aby na daný inzerát zavolal, dotázal se, zda je místo pořád volné, a dále pak na ty ostatní věci, které Vás běžně při podepisování smluv o podnájmu zajímají. Díky tomuto postupu byste už nejspíš měli mít nalezené ubytování a teda i kde trávit následujících několik měsíců.
To je určitě fajn. Pak ale jsou zde další výrazné momenty, kdy je jazyková bariéra lehkou překážkou. A to je přesně ten druhý den, kdy musíte do práce a nevíte vlastně kudy přesně. Neznáte město, nemáte mapu, a předchozí den jste strávili hledáním ubytování. Takže opět nastává fáze hledání správného člověka, který Vám poradí. Teoreticky to může jít i snadno, pokud máte štěstí. Úplně z praxe Vám garantuji, že do práce dorazíte tak o hodinu a půl později. To, že tam není (nebo spíš v roce 2010 nebyl) žádný jízdní řád na mhd Vám taky na klidu moc nepřidá.
Sečteno a podtrženo výlet do Galicie na několik měsíců se může stát vcelku zajímavým zážitkem. Coruna určitě stojí za návštěvu a v každém případě je plná zajímavých a ochotných lidí, kteří se Vám budou snažit pomoci i za předpokladu, že se jazykově prostě nedorozumíte. Hlavně se toho nebát. A o tom to je.